Stejně jako Česká republika má i Mexiko svůj významný listopadový svátek. Den, který způsobil převrat v zemi a díky němuž mohly začít moderní dějiny země. Mexická revoluce začala 20. listopadu 1910 jako boj střední třídy proti mexickému autoritářskému režimu, v jehož čele byl prezident Porfirio Díaz. Ten jako mnoho mexických vládců v 19. století přišel k moci převratem. Vládl v Mexiku již více než 30 let. Tentokrát ale slíbil, že příští prezidentské volby již kandidovat nebude. Na poslední chvíli si to rozmyslel a začal se připravovat na další znovuzvolení. To už jeho odpůrci nevydrželi a v listopadu 1910 začala revoluce. Vzniklo několik skupin, které byly vedeny revolucionáři jako Francisco Madero, Pascual Orozco, Pancho Villa nebo Emiliano Zapata.
Díaz započal modernizaci Mexika
Díaz vládl v zemi od roku 1876, kdy po několika neúspěšných pokusech dostat se k moci demokraticky, nastolil svou vládu převratem. Musí se mu nechat, že za svého času v čele státu, nastavil stabilní politický systém, prosperující ekonomiku a započal modernizaci země. V té době se také dařilo zahraničnímu obchodu, investovalo se do stavby železnic, elektrifikace, průmyslu a dalších pro rozvoj země důležitých věcí. Země hospodářsky rostla a její úspěchy jí mohly ostatní země Latinské Ameriky jen závidět. Růst se mexičanům samozřejmě zamlouval. Ovšem to, co jim nebylo úplně po vůli, byla Díazova národní diktatura, která podporovala bohaté oligarchy a průmyslníky, zmanipulované volby a cenzura tisku.
Francisco Madero vyzívá Díaze k souboji
Když se Díaz rozhodl už po sedmé kandidovat, objevil se na scéně Franscisco I. Madero, který pocházel z bohaté průmyslnické rodiny. Madero stanul ve vedení tzv. antireeleccionistas a následně oznámil svou kanididaturu na prezidenta. Díaz ho ale v předvečer voleb nechal zavřít a jako vítěze voleb prohlásil sebe. Po té, co byl Madero propuštěn, uprchl do Texasu odkud začal vyzívat lidi ke vzpouře. Nabádal je, aby se nepodřizovali Díazovi, vzali zbraně a vzbouřili se. 20. listopad 1910 je považován za počátek revoluce.
Hrdinové revoluce
Revolucionáři brzy získali převahu. V severních státech se do čela armády postavili Pascual Orozco a Pancho Villa a na jihu Emiliano Zapata. Netrvalo dlouho a na jaře roku 1911 byl Díaz donucen odstoupit a odejít do Francie do exilu. Za prezidenta byl zvolen Madero, který se stal “poslem” demokracie. Zdálo by se, že tím celý incident mohl skončit, opak byl ale pravdou. Od té doby se revoluce začala komplikovat. Maderova vláda se mexické elitě vůbec nezamlouvala. Maderův bývalý komplic Zapata se obrátil proti němu. Byl naštvaný za Maderovu neschopnost vrátit Indiánům ukradenou půdu. Stejně tak Orozco, který na počátku Maderu podporoval, se k němu otočil zády, protože byl nespokojený kvůli pomalému tempu, kterým vznikaly reformy. A nakonec i americká vláda se otočila. Tendence o sesazení Madery vyvrcholily v únoru 1913 v Mexico City, když se rebelská protirevoluční skupina vedená Félixem Díazem (synovcem diktátora Porfiria Díaze) střetla s policejními složkami, v jejichž čele byl Victorian Huerta. Následující dny byly známe jaké „La decena tragica” neboli "10 tragických dnů”, během nichž zemřelo stovky civilistů. Huerta, který zradil a přešel k revolucionářům, se sešel s Díazem a americkým velvyslancem Henry Lane Wilsonem a podepsali tzv. velvyslanecký pakt, ve kterém si odsouhlasili spiknutí proti Maderovi a stanovení Huerty prezidentem. Huerta převzal prezidentský post a nechal zavřít Maderu. Během převozu do věznice eskorta Maderu zavraždila.
Krvavé prezidentské křeslo
Ale ani Huerta se mnohým mocným Mexičanům nelíbil. Téměř okamžitě se proti němu zvedla vlna odporu. Na severu vznikla nová aliance v čele s Pancho Villou, Álvarem Obregónem a Venustianem Carranzou, jejichž „Guadalupský plán” volal po Huertově rezignaci. Nezávisle na nich, povstal na jihu znovu také Emiliano Zapata. Na jaře roku 1914 společně donutili Huertu, který se bál o vlastní bezpečnost, odejít do exilu. Dřívější spojenci se ale nedokázali shodnout na tom, co s Mexikem dál, a tak začali další boje, které trvaly do konce roku, kdy byli Zapata s Villou definitivně poraženi a nakonec zavražděni. Carranza se jmenoval prezidentem. Po šesti letech vlády byl ale zavražděn a na jeho místo nastoupil Obregón. I ten měl však smůlu a o osm let později byl i on usmrcen. Většina historiků považuje za konec revoluce rok 1920. Nicméně anarchie a krveprolití trvaly až do poloviny 30.let, kdy se stal prezidentem zakladatel moderního Mexika Lázaro Cárdenas.
Gastronomická migrace
Revoluce způsobila mobilizaci spousty lidí. Ať už proto, že byli zapojení do bojů nebo se zkrátka kvůli špatné situaci stěhovali do sousedních zemí. S revolucí je i dle jedné z verzí spojen vynález tradičního mexického burrita. Burrito znamená ve španělštině malý osel. Říká se, že muž jménem Juan Méndez, který prodával tacos v pouličním stánku ve městě Juárez, ve státě Chihuahua, využíval osla jako dopravního prostředku pro sebe a své potraviny. Pro udržení teploty jídla ho Méndez balil do velkých placek z domácí mouky neboli tortilly. "Jídlo od malého osla" rostlo na popularitě a název burrito byl nakonec přijat jako oficiální jméno. Byl to skvělý způsob jak udržet jídlo teplé a moci ho jíst i za pochodu, což bylo pro vojáky v době mexické revoluce velmi důležité.
Dalším příběhem, který byl významně ovlivněn mexickou revolucí, byl život Conchy a Abundia Sanchezových. Ti se rozhodli emigrovat z Mexika v roce 1912. Cestovali přes Kansas, Texas až do Kalifornie. Concha, aby podpořila životní úroveň své rodiny, založila ve Ventura County tzv. tortilleríu, kde vyráběla a prodávala tortilly. Místo, aby je vyráběla ručně, jak bylo zvykem pro mexické ženy po staletí, začala používat elektrické a plynové vybavení, které jí koupil její syn. Díky této vychytávce mohla prodávat tortillas a tamales ve velkém množství. Postupně se tato technologie rozšířila po celé Americe.
Soldaderas živily revoluci
Soldaderas neboli Adelitas byly odvážné ženy, milenky a dcery vojáků, které doprovázely armády během revoluce. Jejich typickým znakem byly pásy s municí, které měly zkřížené přes hruď. Byly tak trochu zásobníkem pro vojáky. Spousta z nich dokonce sama bojovala. Tyto ženy hledaly jedlé rostliny, bobule, houby, byliny nebo hmyz a směňovaly je s místními za prasata, slepice a mléčné výrobky. Adelity stavěly tábory, staraly se o muže, praly jim prádlo, poskytovaly zdravotní péči a ve velkých šátcích na zádech přenášely, velmi často i desítky kilometrů, obilí na tortilly. Ty pak naplnily uvařeným masem, které se jim podařilo směnit. Dalo by se říci, že kromě toho, že Adelity za revoluci bojovaly, tak ji zároveň živily. Nevím jak vy, ale já se stále pozastavuji nad tím, jakou odvahu tyto ženy musely mít. Dokázala by to některá z nás v dnešní době, kdyby na to přišlo?
